úterý 14. února 2012

Něco o denících

Píšete si deníky? Nebo takhle... psali jste si někdy nějaký? Ona je totiž vážně sranda je pak mimoděk nacházet.
Mně se to totiž stává. Neustále. Mám jich doma spoustu. Ony se tak nějak povalují. Žijí si nenápadně na tichých místech, jako jsou dna šuplat a útroby beden banánovek, zastrčených pod postelí. (Tak už o bývá, když si nějaké čtyři roky vesele žijete v provizoriu). Každopádně - všechny nesou - krom mého zvrhlého písma - jeden velmi důležitý, neřku-li přímo signifikantní rys: mají popsanou jednu, maximálně dvě stránky. Vážně. Zachycují jeden, maximálně dva dny mého zatroleného žití. Sranda, nemyslíte? Přesně tak dlouho mi vždycky vydrželo odhodlání psát na ty krásné stránky krásných zápisníků, které vždycky tak úžasně voní, když si je koupíte. (Miluju zápisníky. Zjevně ale jen láskou platonickou, jak vidíte.)
S prvním deníkem v elektronické podobě to byla jiná, panečku. Do toho jsem - veselý to tvor s notnou dávkou iluzí - vydržela psát několik let. Pak přišel baobab - deník po držkopádné krizi. A vážně nemám tušení, jakáže okolostojíčnost mne přiměla založit Ještě jednu skrýš, na kterou jsem - jako na mnoho papírových deníků před tím - znenadání narazila. Povalovala se nenápadně v blogovém googlím šupleti, nikdo si jí ani nevšiml a mně ex-post velice rozesmálo, jak moc je poslední příspěvek aktuální.
Už totiž zase mrzne.
Jen je o pár let víc.

1 komentář:

  1. Hezky napsáno. Já jsem všechny svoje pubertální deníky vyházela (Trochu lituju) a teď si píšu do wordu, třetí rok, ale velmi zřídka.. škoda :-)

    OdpovědětVymazat